1897 - 1905

Dětství ve Vizovicích

Jako malý kluk trávil Alois každé léto u svých prarodičů ve Vizovicích. Nikdy nebyl jako ostatní děti, které lezly po stromech, válčily proti nepřátelům ze sousední vesnice a koupaly se v rybníku. Mnohem raději pomáhal své babičce - náruživé zahradnici - s pleněním záhonků a česáním ovocných stromů. z bohaté úrody jahod, rybízu, angreštu a jablek spolu vyráběli domácí sirupy a pyré. Švestky ze svého sadu dodávali do tamní nově vzniklé destilérky, kde Aloisův děd pracoval jako hlavní degustátor. k nevoli babičky, byla mu jeho práce zároveň i koníčkem. Většinu ovoce, které babička na své zahradě vypěstovala, dědeček po nocích pálil ve své domácí palírně. a tak se Lojzík již v útlém dětství naučil, jak vyrábět ty nejlepší ovocné sirupy a nejsilnější destiláty.

1910 - 1914

Paříž a Bloody Marry

Podle dochovaných zápisků z Aloisova deníčku jsme zjistili, že Bloody Marry sice vznikla v pařížském Harrys baru, ale ne v roce 1921, jak je všeobecně známo. Alois jako mladý kluk odjel v roce 1912 do Paříže, kde začal pracovat jako barback po boku Harryho Macelhona v tehdejším New York baru. Podle zvyku naučeného od své babičky začínal každý den dávkou svého oblíbeného tomatového džusu, který při dlouhých pracovních večerech začal kombinovat s jeho tak oblíbenou vodkou. Kolegové v baru se mu po dlouhou dobu smáli, ale časem zjistili, že na tento svůj “snídaňový drink“ sbalil nádhernou šarmantní dámu, ze které se časem stala světově známá módní návrhářka. Až po dlouhých letech si na tohoto charizmatického klučinu z Čech a jeho milostný cocktail vzpomněl jeho kolega Fernand Petiot, trochu tento drink poupravil a začal ho podávat pod názvem Bloody Marry.

1911 - 1914

První velká láska

Pařížská zastávka Aloisovi přinesla v jeho dlouhém a pestrém životě asi jeho největší lásku. Během svého působení v té době ještě ne moc známém Harrys baru se zamiloval do krásné brunety jménem Gabrielle - byla to ona, která se časem stala ikonou dámské módy po celém světě pod jménem Coco Chanel. Až do objevení Aloisova deníku nikdo nevěděl, že za jejím největším módním počinem, jako jsou skleněné perly kolem krku nebo originální košilové šaty, stojí právě Alois. na svůj poslední pracovní večer před odjezdem do USA v květnu roku 1914 pozval Alois Coco do baru, kde jí daroval na památku svou oblíbenou kostkovanou košili a ručně vyrobený náhrdelník z ledových kuliček, které on sám používal jako ozdobu svých neuvěřitelných cocktailů. a tak na počest své velké tajné lásky, kterou už nikdy v životě neviděla, začala Coco v roce 1916 šít své slavné kostýmy, které byly inspirovány Aloisovou košilí a vyrábět perlové náhrdelníky podobné tomu, který od něj dostala. Díky tomuto příběhu můžeme s ledovým klidem tvrdit, že za první ledovou koulí použitou v koktejlu stojí náš Alois.

1917 - 1932

Filmová anabáze

Po svém příjezdu do USA Alois nejdříve nemohl najít práci, a tak se vydal napříč Spojenými státy. Po dlouhé a namáhavé cestě se dostal až do Los Angeles, konkrétně do Hollywoodu. Snažil se prorazit i jako herec. Jeho první příležitost se mu naskytla v roce 1917, kdy se natáčel film se Sirem Charlie Chaplinem “The Adventurer “. Bylo potřeba naučit Charlieho něco z barového řemesla. Tohoto úkolu se zhostil Alois na jedničku a Charlie vypadá na plátně jako skutečný barman. Toto nebyla jediná Aloisova zkušenost s filmem, hned poté se vydává na cestu do New Yorku, kde se potkává se svým kamarádem Gustavem Machatým, který přijel za velkou louži studovat film. s nadsázkou můžeme říct, že spolu s Aloisem za pár let položí základy nynější filmové pornografie. Spolupracovali na snímku “Erotikon“ (1928) a na prvním uměleckém filmu světa, který zobrazoval nahou ženu “Extase“ (1932).

1917 - ………

Přátelství s al Caponem

V Brooklynu, kde pracoval jako barman, se seznámil s mužem jménem Frankie Yale. Netušil, že se jedná o šéfa mafie, a tak přijal jeho nabídku pracovat jako šéfbarman v jeho novém podniku Harvard Inn. Píše se rok 1917 a Aloisova hvězda začíná stoupat. Frankie přijímá další zaměstnance, mezi kterými je i osmnáctiletý mladík jménem Alphonse Gabriel Capone. Alois mu začíná říkat al (od té doby mu nikdo neřekne jinak) a dělá z něj svého barbacka a Frankie zároveň vyhazovače. Bohužel postupem času začíná al projevovat větší zájem o násilí než o barmanské řemeslo. Stává se pravou rukou Frankieho a začíná se plné věnovat dráze mafiána. s Aloisem zůstanou dobrými přáteli. To dokládá i fakt, že Alois později pracoval jako hlavní pašerák alkoholu pro jeho organizaci.

1924 - 1925

Vznik slavného koktejlu Zombie

Alois – v té době již známá postava amerického podsvětí – na přelomu 20. a 30. let společně se svou zločineckou organizací hledal nové zdroje nelegálního alkoholu pro americký trh. v roce 1925 byl vyslán na Jamajku, aby navázal kontakt s tamními producenty rumu. Jednoho odpoledne se v hotelu Mandeville, kde byl ubytován, seznámil s mužem ve slaměném klobouku. Po několika sklenkách spolu neplánovaně uzavřeli dohodu o pašování alkoholu do Spojených států. na oslavu tohoto obchodu Alois již v pokročilé opilosti namíchal svůj oblíbený drink složený ze stejného dílu třech různých druhů rumů a dalších drobností. Ráno ještě stále pod vlivem alkoholu se narychlo vrací zpět do Chicaga s dobrými zprávami, aniž by tušil, že muž v klobouku nebyl nikdo jiný než Don the Beachcomber, který Aloisovu recepturu později vylepšil a uvedl jako svůj drink pod názvem Zombie.

1918

První zmínka o staření koktejlů

Jako tehdejší šéf barman new yorského Cotton Clubu byl Alois pověřen organizací al Caponových 29. narozenin. Pozváno bylo celé americké podsvětí a mafiánská elita. Alois si předem připravil několik sudů s koktejly, protože předpokládal, že účast bude hojná a zabijáci na koktejl neradi čekají. Večírek se povedl bez obětí na životech a jeden z připravených sudů zůstal zapomenut ve sklepě. Alois ho zde za půl roku objevil a zjistil, že obsah vůbec nechutná zle, naopak získal na chuti a jemnosti. To ho vedlo k myšlence, že v sudech nebude uchovávat jen pašovaný alkohol, ale i předem připravené drinky, které poté dával jako nevšední dárek svým kumpánům.

1923 – 1924

Cesta na Kubu a Club de Cantineros

Díky svému umění s ledem a znalostmi koktejlů uchvátil při své návštěvě Kuby několik místních zkušených barmanů. Jako jediný ne-Kubánec stál u zrodu legendárního Clubu de Cantineros a z jeho deníku také víme, že jako velký milovník vexilologie (nauka o vlajkách) sám navrhl jeho vlajku. Po pár měsících strávených za místními bary se musel vrátit zpátky do USA. Své kontakty využíval v budoucnu při pašování rumu, ale ze zápisků nevíme, jestli se osobně na Kubu ještě vrátil. Nicméně místní barmani na něj stále vzpomínají jako na El Grande Aloisio…

Tato webová stránka používá cookies, aby vám umožnila co nejlepší zážitek z našich stránek.